Chodila si povídat na chat,poznala spousty lidí,s někým si povídala víc, s někým méně,tak jako to je v reálným ?ivotě. Jednou si začala povídat s mu?em,povídali si o muzice, o fotografování, o svých zájmech, povídali si desítky hodin a stále měli o čem, jen jedno téma nikdy neprobrali a tak ani jeden nevěděl, jestli ten druhý má partnera, jako by se báli, ?e by jejich povídání a kamarádství u? nebylo dobré.

A pak u? nějak vyplynulo, ?e by bylo fajn, kdyby se potkali, jen stále to setkání oddalovali, chat je jiný, ne? skutečné setkání, co kdy? ten druhý bude úplně jiný, ten červík nejistoty hlodal a hlodal.
Přeci jen se nakonec domluvili, ?e se sejdou, Ona zaběhla ke kadeřnici, koupila si nový kostýmek, novou rtěnku. Doma koukla do zrcadla, jo ten účes vypadá dobře, ještě stíny, ale jakou barvu, aby to ladilo s kostýmkem, pak si sedla a malinko se zasnila, tolik se těšila, tak moc, ale na co vlastně? Bude to láska, konec osamělých večerů, znovu procházky v dešti, brouzdání v kalu?ích, ty dotyky, co jsou jakoby omylem? Ano, přesně tak si to přála, aby jí jen tak někdo políbil, aby jí někdo řekl, ?e jí to sluší a ?e jí má rád.
Z myšlenek ji vytrhl zvonící telefon,letmý pohled na hodiny a odmítnutí pozvání od kamarádky na kávu, zrovna dnes zavolá, zrovna dnes, po dlouhých večerech samoty ..... U? se rozhodla, nebude lhát sama sobě, ?e je jí dobře, kdy? je sama, dokonce si v myšlenkách přehrává scénář, vykročí naproti své chatové lásce, ale co dál, no dobrá, třeba polibek, jen?e tím u? si není tak jistá, jak je to vlastně dlouho, co někoho líbala, ne ne, nevzpomínat na minulost, dnes začne nová etapa, zase se na někoho bude těšit, jen ty hodiny kdyby utíkaly rychleji a najednou je čas jít, né ještě vůni, poslední pohled do zrcadla, poslední úpravy a vykročit za štěstím, v ten moment věděla, ?e ne za kamarádem, ale za láskou.
Zazvonil budík. Hodil po něm pantoflem. Mrzák pořád zvonil. Co se dá dělat. Vstal a zamáčkl zvonící příšeru. Při cestě do koupelny postavil vodu na kafe. Prolétlo mu hlavou, ?e dnes se s ní má setkat. Koukl do zrcadla, „bo?e ty zas vypadáš. Co s tím sakra udělám? Jen a? se nelekne. Pustil se do celkové údr?by. Slyšel jak se vypnul kávovar. Nechal to tak a pokračoval ve zvelebování. Zdálo se mu, ?e v koupelně strávil moře času, a co hůř, nijak se to neprojevilo. Udělal si kafe, zapálil cigaretu. U? bude na cestě. Ještě chvilku má čas. Divný pocit, jí, právě jí skutečně uvidí. Kam půjdou, co si dají, jaká vlastně je, bude? Káva u? byla dopitá. Ještě jednu cigaretu? Ne, u? bě?.
Proplétal se mezi lidmi, „Hele květinářství.“ Koupil rů?i, koupil jí rů?i. Bude mít radost. Teď u? spěchal na smluvené místo, u lampy. Jak romatické a v duchu se usmál. Těšil se, těšil se na ní. Najednou ten okam?ik byl blízko, ta chvíle, kdy se sejdou se blí?ila.
Stál u lampy jak se dohodli, v ruce rů?i, na tváři úsměv, stejný jako na fotografii, kterou jí poslal. Její srdce začalo trochu víc bušit, u? jen přejít silnici, skřípot brzd, pád a poslední pohled, na vteřinu zahlédla děs v jeho očích, rů?i v jeho ruce a pak se stačila jen usmát, několik vteřin štěstí..
Zahoď tu rů?i, u? jí není komu dát. Stál tam a díval se. Cítil jak se mu podlamují kolena. V?dy? jí vůbec neznal a slzy se mu draly do očí. Rů?e spadla na zem. Zapomněl na ní, potřeboval se opřít o tu lucernu, kde se měli sejít. Stál a nemohl se pohnout. Jen se díval, díval a věděl, ?e je konec. Konec jednoho neskutečného přátelství, mo?ná lásky. Otočil se, aby ho nikdo neviděl a plakal. Poprvé v ?ivotě plakal. A nad rozpálenou silnicí pomalu tála slova, Zahoď tu rů?i, u? jí není komu dát……“