ČEKÁNÍ
20. 8. 2009
Bylo nám sedmnáct let. Znali jsme se už dva roky, přesto jsme se seznámili později. Pamatuji, jak ses zeptala, jestli nechci sušenku. A já blboun odpověděl, dík už jsem zvracel. Tak nějak to začalo.
Byla to krásná doba, kdy jsme poznávali jeden druhého. Básník by napsal, čas malin nezralých.
Chodili jsme kolem řeky. Nechtěně chtěné dotyky. Ten mírně divný pocit po těle, když jsem na tebe čekal. Pusa na přivítanou. Tenkrát to nebyl polibek, jen nesmělá pusa. Přišla jsi a mé sebevědomí se někam ztratilo. Uteklo a schovalo se. Ruce se mi najednou potily. Šli jsme vedle sebe. Lehce jsem se dotýkal tvé ruky, a? si se mně sama chytla. Beze slov, bez pohledu. Ten pocit. Pocit divný, ale krásný.
Seděli jsme na břehu a dívali se na proplouvající labutě. Nevím jestli jsme mlčeli. Opřela ses o mé rameno a já cítil vůni tvých vlasů. Prsty našich rukou se proplétaly. Byla to krásná doba.
Dny ubíhaly a já se znova a znova těšil, jak na tebe budu čekat. Bylo jedno kde. Bylo jedno kdy. Už to nebyla pusa. Bylo to políbení. Tvé jiskřivé oči a pořád stejný pocit po těle. Bušení srdce. Stejná místa. Labutě, které nás už z dálky vítaly. Říkal jsem ti kotě a ty ses ke mně tulila. Tulila a vrněla, právě jako to kotě. Líbal jsem tě. Hladil. Chtělo se mi plakat i smát.
A tak nám čas snově plynul. Rok snad víc. Až jednou jsem na tebe čekal a tys nepřišla. Té chvíle jsem se moc dlouho bál. Tajně doufal, že nikdy nepřijde. Stále jsme se vídali. Jen jsi kolem mě prošla a neměla co mi říci. Nechtěla jsi ani poslouchat. Mé srdce plakalo. Já jsem plakal a poprvé věděl, jaká je láska. Krásná, krutá, bolavá. Nevážil jsem si jí. Omlouvám se tobě i jí. Asi pozdě.
Léta ubíhají. Máš rodinu, krásné děti. Snad milujícího manžela. A já se procházím kolem řeky, krmím labutě. Stárnoucí muž a přibývající vrásky. Vzpomínka na tebe se stále vrací. Ten pocit. Ten krásně divný pocit. Oči vlhnou a v dešti se ztrácejí slzy na mé tváři. Jak je to jen dávno a přitom jako včerejšek. Já tu na tebe stále čekám kotě.
Doktor řekl: „rakovina“. Co jsem měl dělat? Plakat? To nemá smysl. Takový život je. Takový ho musím brát. Dívám se za zapršeným sklem, prázdného nemocničního pokoje, jestli tě neuvidím.
Už dlouho čekám, ale nevím, jak dlouho ještě čekat vydržím. Čas se mi krátí. Hodiny odtikávají poslední minuty života.
Ještě chvíli počkám. Ještě malou chvíli…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář